Místa, o kterých zde vyprávíme, nesou i mnohé dávné příběhy linoucí se kdysi od Dácké říše přes římsko-dácké války k římské správě. Jižní Banát se tehdy stává na dlouho pevným předmostím Římského impéria. Později, po ústupu Říma, se zde střetává rumunské osídlení Banátu, příliv slovanského obyvatelstva a Bulharská říše a nakonec zejména vliv Uherského království, pod které nakonec území Banátu spadá.
Od 14. století je Banát vtažen do bojů s Turky, kteří jej nakonec na dlouho ovládají. Až v průběhu 18. století přechází Banát pod habsburskou nadvládu a tehdy pomalu začíná psát i příběh českého osídlení.
Území je po válkách zpustošeno a je téměř liduprázdné. Navíc se nachází na hranicích monarchie a ty je třeba střežit. Vzniká zde území vojenské hranice, kde se kromě usazování vojenských posádek zakládají i nové hraničářské obce. Habsburští panovníci kolonizaci Banátu podporují. Postupně zde vznikají desítky obcí. Přichází Němci, Francouzi, Italové, Španělé, Bulhaři, Ukrajinci a také Slováci a Češi. České kolonizaci nahrává i neuspokojivá hospodářská situace či dlouhá vojenská služba na území Čech a Moravy. Chudnoucí rolníci a řemeslníci jsou přesídlení více než nakloněni.
První vlna české kolonizace míří na dnešní území Rumunska od roku 1823 (zachována je z ní obec Svatá Helena). Desítky rodin přichází na popud podnikatele Magyarlyho. Mají pro něj těžit zdejší bohaté lesy. Pocházejí zejména z okolí Prahy, Plzně, Čáslavi a Klatov.
Podmínky pro život však byly na rozdíl od slibovaného ráje velmi nehostinné a kruté, a poté, co jsou osadníci necháni podnikatelem napospas osudu, žádají o přijetí do hraničářských oddílů.
Druhá vlna kolonizace, hraničářská, byla už organizována rakouskými vojenskými úřady. Nabízela kolonistům zajímavé podmínky – přidělení půdy, stavebního materiálu, osiva, osvobození od daní, apod. Přesto se i tito osadníci potýkali s velkými materiálními těžkostmi, neúrodou, špatným zásobováním, nemocemi, nezkušeností s hospodařením, apod. Mnoho jich už první léta po příchodu umírá a jiní se vracejí zpět.
Mnozí kolonisté se pokoušejí přesídlit do úrodnějších míst a to z počátku i bez souhlasu vojenských úřadů a s rizikem potrestaní. Později je přesídlování dovoleno a mnohé rodiny se usazují také kolem Bele Crkve na území dnešního Srbska. Největší česká kolonie vzniká v Kruščici, zámožnější z kolonistů se usazují přímo ve městě Bela Crkva.
Jedinečný je případ osady Schönthal (Krásné údolí, Paňáska) na rumunském území. Zde v zastíněném zalesněném údolí panovaly ty nejhorší podmínky. Až po dlouhém naléhání kolonistů byla celá přesídlena do katastru obce Jasenovo a dnes ji známe jako Ablián nebo Česko Selo.
Další kolonisté míří na území Srbska po celá další desetiletí, jak z Rumunska, tak z Čech, např. jako tovaryši či stavební dělníci na trati. Z Moravy z Klobouk, Dambořic či z okolí Kyjova přichází vlna evangelíků, kteří se usazují zejména v obci Veliko Stredište.
Zajímavé je, že na rozdíl od situace v Rumunsku, se do původní vlasti ze Srbska nevrátili žádní Češi ani po druhé světové válce, kdy Československo reemigraci podporovalo.
Život krajanů běžel v Srbsku po 2. světové válce dále bez větších kontaktů s jejich původní domovinou. Češi se postupně více a více asimilovali a postupně začalo významně přibývat smíšených manželství. Čeština se v srbském Banátu vyučovala ve školách pouze do šedesátých let dvacátého století (do čtvrté třídy byla tehdy výuka pouze v českém jazyce), později se však náš jazyk ze škol, následně i z veřejného prostoru a nakonec i z rodin vytrácí.
K částečné renesanci krajanského živlu i jazyka dochází po sametové revoluci, kdy se s jistým zpožděním po Rumunsku obnovují vztahy s krajany v Srbsku. Česká vláda, kraje i nejrůznější spolky a nadace podporují rozvoj krajanských obcí a komunit. Významně kladný přínos má vyslání českého učitele.
Krajanů se dotkla i občanská válka z počátku devadesátých let 20. století. Mnozí z nich museli narukovat nebo bojovat. Jsou to příběhy, na které ve vsích neradi vzpomínají.
Dnes krajanské obce sice ožívají, jak kontakty s Českou republikou, tak místním spolkovým životem, zároveň je však významně ohrožuje vylidňování dané odchodem mladých lidí za prací i lepším životem do měst, do České republiky i do světa.
